Motto: Každý den jsem mu musela předkládat soupis toho, co jsem za den udělala, když se mu nezdál dostatečný, zbil mne...

Komentáře

1 Paní Věra Paní Věra | 16. ledna 2008 v 22:08 | Reagovat

Domácí násilí není nutně vždy od manžela. Nikdy jsem netušila, že to, co žiju je nějaké domácí násilí, protože jsem se do toho narodila. Rodiče se hádali, otec občas pil, nechodil do hospod, pili v práci. Matka do něho ryla, nadávala mu a pak se hádali. Otec mnohdy zuřil, že nás tam pozabíjí. Ale jinak byl pracovitý a skromný a kolikrát jsem matce říkala, dej mu pokoj, nehádej se s ním. Mnhokrát jsem ji říkala, aby se rozvedla. Vymlouvala se na nás, že s námi nemá kam jít. Na druhou stranu - otec dělal dvě zaměstnání, matka byla v domácnosti a vždy říkala"to je takovej vůl, co mu dám, to sní, co mu řeknu, tomu věří, proč bych se rozváděla, peníze mi dá, dělám si s nima co chci a celej den je pryč...". Mě nikdy neměla ráda a říkala, že jsem celá po něm. Miláčkem byla starší setra. Nikdy jsem necchápala, proč mě nemají rádi ani babička s dědou, taky milovali jen sestru. Matka jim naopak říkala, že sestra je po něm, proto mi říkali "ty běž, tebe nemáme rádi, my máme rádi Haničku, protože je po tatínkovi, ty seš po mamince" (matku rádi neměli, nesnášeli ji a já to nikdy nechápala). Doma jsem byla za služku, nikdy jsem neměla žádná práva, jen se mi nadávalo. Sestra byla královna, madam, mohla vše. Jako ještě menší, jsem nechápala ani to, proč nemůžu jíst. Do první třídy jsem s váhou 16 kg. Pochopila jsem to až na internátě, když mi u jídla neseděla matka a neřvala na mě. Já jsem totiž nikdy nesměla pít s odůvoodněním, že tekutiny mi zapní žaludek a teprve pak nic nesním. A já měla v puse tak sucho, že jakékoliv jídlo mi rostlo a nešlo nasucho polknout a tak jsem se dávila. Na to jsem dostala a byla vyhozena od stolu, napít dostaneše, až to sníš. A tak jsem byla držena o hladu, dehydrovaná a nikdo to nechápal, řvalo se na mě. Zato sestra byla tlouštík a dávali mi ji za vzor. Když za ni přišly kamarádky, musela jsem se schovat, styděla se za mě. Byla jsem droboučká, vyhublá, plachá, bála se promluvit. Setra vedla velice společenský živo. Když mi bylo 15, zjistila jsem, že sestra není mého otce - tak proto ty rozdíly od matky, otec nevěděl nic a jeho rodičům, aby to neviděli, matka stále hlásila, jak je hanička po otci. Když mi bylo 16, rodiče se odstěhovali na venkov po babičce. Nerozvedla se s ním, už měla kam jít, a my zůstaly se sestrou. Ta měla doma jednu návštěvu za druhou a já uklízela. Pak si našla budoucího manžela, to mi bylo 18 jednou se na mě sápal. Bránila jsem se, že to řeknu... no nechal toho, ale aby odvedl pozornost, začal mi od něho teror, nesměla jsem se doma ani vykoupt, ani si uvařit, někoho si pozvat. Všem hlásil, že vyženil švagrovou a mě i rodičům říkal, že buďto zabije, nebo zmrzačí, abych nikdy nezapomněla, na to, že mám švagra. Až mě zbil, měla jsem modřiny a šla na polici. Pak jsem byla opět sestrou a matkou donucena, stáhnout žalobu, že jsem udavačka a že tím zničím život dceři sestry (ostatně, ta taky není švagra, tradice zahejbání matky podědila i sestra a tak ani švagr neví, že vychoval cizí děcko). Sestra šla na družstvo a dostala přednostně byt - ale neřekla mi, že to dostala ona, ale že já. Bylo to 1+1 IV. kat., potřebovala mě dostat z domu. S matkou pak oznámila otci, že si vymění byt, tedy ten náš rodinný dostala sestra a rodiče ten její, kde jsem musela žít. Našla jsem si práci s ubytováním v Praze, ale protože by se rodiče museli vrátit z venkova a jít do tohoto vyměněného bytu, musela jsem Prahu zrušit a sedět v tomto plesnivém bytě, aby rodiče nepřišli jednou o právo na návrat. O 4 roky později jsem přišla já jiného stavu a chtěla zůstat s dítětem sama. Podnik, kde jsem pracovala, mi slíbyl podnikový byt v novostavbě. Těšila jsem se, ale peklo bylo od rodičů, protože jim došlo, že by přišli o byt, kdybych odešla a tak mě pod nesmyslnýma záminkama, jako že ostuda a tak, nutili vdát se. Když jsem odmítla, že ne, krutě mě zbili - to mi bylo 26 let, nijak jsem na nich nebyla závislá, ale jejich krutostí už bylo tak moc, že jsem se pokoušela o sebevraždu. Tedy jsem se vdala, a tím jsem přestala mít právo na byt, protože manžel byt měl, ale manželství bylo jen formální a rozvedlo se. O dalších krutostech rodiny vůči mě nemá cenu psát, zaplnilo by to mnoho plochy. Výsledkem je, že jsem celoživotně ovládaná matkou a sestrou, celý život jsem kryla jejich zálety, vždy sliby a výhružky " no počkej, ono bude to a to..." 20 let žili rodiče na venkově a vrátili se, ale ne do toho bytu, pro ně byl špatný, to jen já tam musela 7 let žít. Nyní bydlíme všichni v jedné ulici, vidíme si do oken. Celý roky říkala "Hanka dostala byt, ty dostaneš chalupu. Hanka byt má, chalupu prodali a já dostala jen díl z peněz za prodej, sestra ho ale dostala taky. Matka mě nikdy neuznala za dospělou, za svéprávnou, za matku a hospodyni ve své domácnosti. vše musela mít pod kontrolou, do města jsem směla jen s ní, sledovala mi poštu, dostala jsem, jen co uznala. Když mi někdo volal, nalepila se na sluchátko, nikdo k nám nesměl, já nesměla nikam, jen do práce. A tak jsem si prosadila proti jejich vůli druhý děcko. Když musím prosedět život doma s matkou (ona doma být nechtěla, nadávala  na otce, jakej s ním má život, že to na venkově tak neviděla, jako zde, a že ještě že nikoho nemám, to by se mohla jít oběsit...) Ale celý roky jsem netušila, že otci doma povídala, že jakej má život na stáří se mnou, jak jsem neschopná se postarat o děti a domácnost, že mi musí stále pomáhat a proto musí denně být hodiny u nás. Nikdy jsem netušila, proč je otec na mě stále tak zlý, a tak si matka postupně vypracovala, že mě otec nenáviděl a opakovaně mmě napadal, potřebovala vyrobit nenávist mezi námi a ani jeden jsme netušili její intriky, že účelovvě lže a jak stršné nesmysly. Vždy kladla na srdce " ale neříkej mu to, víš jakej na mě je, zabil by mě". Jemu říkala "neříkej ji to, jen na mě štěká, já to dělám pro ty děti chudinky". Pak jsem sehnala byt, jedna paní šla do domva důchodců a já byt chtěla pro syna, ale nebyl zletilý a tak se to napsalo na neteř, na tu dceru sestry. Domluvila jsem to za 15 tisíc i s nábytkem. Jednou jsem matku přistihla umě doma hrabat mi v dokladech a penězích, stála jsem za prosklenými dveřmi a dívala se, šokvovaná, bože, co to je za mámu. Sesypala jsem se z toho, pochopila jsem ty její záludnosti. Pak jsem ji to řekla a vše mi zapřela a začala vyčítat kde co.Pak popřela, celý prožitý život, prý jsem si všecko vymyslela, nic není pravda a jaká jsem, to že se dočkaka. Protože vše zapřela, komunikovali jsme písemně, aby nemohla říkat, že na ni štěkám a že se na nějaké lži prozradí. Pak jsem to řešila s právníkem, vzájemné sezení po 3x, dala jsem mu různé důkazy. Teprve nyní jsem otci řekla, že sestra není jeho, chtěl mě uškrtit, co že si na tu mámu ještě nevymyslím. Na krev odmítnul, vyhnal mě a nyní se mě matka zřekla, že horší dceru nemohla mít. Nedostala jsem nikdy nic, zapřeli mi i ten byt neteři, ta ho prodala  za 350 tisíc a když jsem po ni chtěla byt zpět nebo peníze, dala mě na trestní komisi a vše zapřeli. Otec je při nich, ale na krev jít odmítá. Sestra mi vyhrožuje zničením, chtějí mě odpravit, jsem nepohodlným svědkem, znám iologockého otce její dcery a druhého jejího děcka. To ji ale při porodu umřelo. A tak hledám, kam utéci, moje děto jsou již velké, mladší bude mítza dva měsíce 18  a já chci uteci, ale nemám kam. Poradíte?

2 trifidka trifidka | 24. března 2008 v 12:19 | Reagovat

Paní Věro, nemohu vám poradit z vlastní zkušenosti, protože nic takového z vlastní rodiny neznám. Pokusila jste se obrátit na některou z organizací, zabývajících se násilím, třeba Rosu, Bílý kruh bezpečí nebo Advocats for women? Určitě by vás nějak nasměrovali a trochu si s vámi popovídali. Víte, čeho byste chtěla v těchto vztazích dosáhnout? Nepíšete moc o tom, jak se sama cítíte, žila jste ve velmi násilném prostředí a nepíšete o tom, zda jste se s tím vyrovnala, zda vám to narušuje nebo ne váš vlastní současný rodinný, citový život. Obecně se na to, co jste napsala, dá říct jen jedno: bez prostředníka ničeho nedosáhnete, bez zásahu zvenčí vaše rodina do sebe nepůjde, také se dá těžko čekat, že se napraví a to i se zásahem. Nejspíš bych vám poradila, zpřetrhat s ní styky, s výjimkou těch, o které stojíte. Váš život musíte prožít vy, bylo by škoda, nechat je vyhrát tím, že jim dovolíte vás deptat. Tyran a násilník nejvíc ubližuje tím, že je to osoba, která by vás měla milovat a kterou chcete milovat vy a přitom vám ubližuje. Lhostejno, zda je to muž, žena, manžel manželka nebo matka či otec. To, co dělá vaše matka je hnusné.

3 gaelic gaelic | Web | 9. září 2016 v 2:51 | Reagovat

pujcka naruku brno ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.